Já vidím jen svůj odraz. Jak mě vidí ostatní? Někdo mě možná vnímá jako tichého člověka, který jenom vzácně něco řekne, zatímco jiný si mě pamatuje jako toho, který mluvit nepřestal. Někdo mě vidí jako milého a pečujícího, jiný jako zlou osobu bez citů.

Jsem jenom postava, jenž se mění podle osoby, která se na ní dívá? Zůstanu na místě, na které mě každý jednotlivý člověk postavil? Hledám, jak je spojit v jedno, ale nejspíš hledám marně. Možná je všechno jenom o nalezení klidu v rozdílnosti.

Kde ale naleznu svou podstatu? Tou cestou musím jít a spoléhat na to, že tam jednou dojdu. Kam jdu? Nevím, ale právě to dělá cestu zajímavou a důležitou. V tom všem hluku a rozptýlení mi můj hlas řekne, kudy se vydat. On snad tuší, komu radí a kam ho vede, nebo alespoň ví, jakým směrem udělat další krok.

Teď ale sedím a přemýšlím. Přemýšlím o sobě. Sedím na lavici na balkónĚ a dívám se na zbytky světel. Jsou na druhé straně a já se k nim nedostanu. Stačí mi je pozorovat z dálky. Možná jejich majitel teď kouká mým směrem. Hádám, jaký je on, on hádá, jaký jsem já. Zaměřuju se na něj, vrátit bych se měl k sobě. Začít bych měl u sebe. A když už jsem tam začal, měl bych to dokončit. Jenomže to není lehké. Myslím, že bez toho ale nemůžu jít dál.